1.4.2021

Novinky na streamu, vinylech a CD - Duben 2021


Hi-res audio pro starší a pokročilé


Nejmladší přírůstky nahrávek ve vysokém rozlišení, které se na e-shopu supraphonline.cz objevily shodně až 26. března a bez výjimky jako WAV 192 kHz/24 bitů, budou tentokrát konvenovat hlavně rockerům, i když některá alba ze sedmdesátých a osmdesátých let zůstala částečně nakročená k popu. Bigbítu bylo v edičních plánech státních vydavatelství tou dobou hlavně zpočátku jako šafránu.


Na jaře roku 1987, kdy poprvé vyšlo album Atlantida ’99, nebyl rockový zvuk u Václava Neckáře a skupiny Bacily ještě na pořadu dne, i když návrat kytaristy Oty Petřiny, spojovaný s další, místy až překvapivě tvrdou deskou Pod komandem lásky (1989), už začínal dostávat jasnější kontury. Dvanácté řadové album mělo původně získat scénickou podobu podobně jako starší Planetárium, ale nakonec zůstalo jen u studiové podoby, byť komponovaný příběh o „kontinentech potopených v moři i v nás“ zůstal zřetelný. Výhradním autorem hudby byl u třinácti skladeb klávesista Jan Neckář, o texty se víceméně rovným dílem podělili Zdeněk Rytíř a Michal Horáček. Mezi nejznámnější skladby patří Hvězdné nebe nad Atlantidou, které se už objevilo na několika kompilacích.


Poprockové Turbo vycházelo začátkem osmdesátých let z „tancovačkového rocku“, který měl v bývalém Československu nejsilnější zázemí na Plzeňsku. Ze zdejší skupiny Bumerang, jež krátce spojila síly s Petrou Janů v její rockové éře, přišli kytarista Richard Kybic a bubeník Jiří Lang, jež textař a impresário Ladislav Vostárek zlanařil do skupiny, kterou zakládal se zpěvákem a baskytaristou Jiřím Vondráčkem. Na post klávesisty nastoupil nejprve Ladislav Rýdl, jehož v roce 1983 před natáčením debutového alba Turbo (1984) vystřídal Martin Laul. Deset skladeb zahrnuje převážně rocková čísla jako Díky, já jdu dál z dílny Richarda Kybice, popovější výjimkou je jen Vondráčkova balada Svítá, noc šla spát. Texty si příliš nezadají s těmi, které psal Ladislav Vostárek dříve pro Katapult, jemuž dělal manažera.


První oficiálně vydané album sourozenců Hany a Petra Ulrychových 13 HP (1971) bylo v mnohém atypické. Master debutového alba Odyssea, které vzniklo s brněnskou skupinou Atlantis a Orchestrem Gustava Broma, poslali normalizátoři nadlouho k ledu a přednost dostala „pražská“ písničková deska, z níž je slyšet rukopis producenta i textaře Michaela Prostějovského. Hudební základy pořídil Taneční orchestr Čs. rozhlasu se Sborem Pavla Kühna a Inkognito kvartetem. V deseti skladbách se autorský potenciál Petra Ulrycha zúžil na trojici 13 HP, Rozmarýn a Zakletá dívka. Výrazněji album ovlivnil kytarista Ota Petřina, který získal ostruhy v doprovodné skupině Golden Kids – přispěl hudbou k několika skladbám včetně balady Ranvej, na dalších se podílel aranžérsky. Hana Ulrychové zde zpívá skvěle.


Bratislavský rodák Dežo Ursiny, který byl výraznou osobností někdejší federální rockové scény, na sebe v šedesátých letech upozornil ve skupinách Beatmen a Soulmen. Na prahu další dekády založil další kapelu Provisorium, která se však rozpadla ještě dříve, než v červnu 1972 došlo na nahrávání debutového alba Provisorium (1973). Producent Hynek Žalčík si však věděl rady a k Ursinymu a jeho nerozlučnému klávesistovi Jaro Filipovi do studia přizval muzikanty z Flamenga. Na celém albu hrají baskytarista Vladimír Kulhánek a bubeník Jaroslav Erno Šedivý, status hostů patří saxofonistovi Janu Kubíkovi a ve sborech Vladimíru Mišíkovi. Čtyři původní skladby s anglickými texty Juraje Lihosita, kterým vévodí rozsáhlá Christmas Time, napsal Ursiny dlouho před natáčením, I Have Found hrával už se Soulmeny.



Vinylová hlídka


Třiaosmdesátiletý saxofonista Charles Lloyd, který se svým kvartetem vystoupil už v roce 1967 na Mezinárodním jazzovém festivalu v Praze, patří mezi stále aktivní veterány, což potvrzuje i novinkou Tone Poem, která vyšla 12. března na labelu Blue Note také jako 2LP. Od roku 2016 jde už o třetí album se skupinou The Marvels, jež působí v netradičním obsazení Bill Frisell (kytara), Greg Leisz (pedálová steel kytara), Reuben Rogers (kontrabas) a Eric Harland (bicí), rozkročeném přes více než dvě generace i žánrové mantinely. Nejčastěji (třikrát) mezi autory devíti skladeb figuruje Lloyd, ale nechybí zde ani jeho vrstevníci Ornette Coleman a Gabor Szabo (Lady Gabor), standardy zastupuje Thel Monk (Monk’s Mood) a překvapivá vybočení Anthem od písničkáře Leonarda Cohena, vypůjčená z jeho alba The Future (1992), i koncertní Ay Amor, kterou složil mistr kubánského sonu Bola de Nieve.


Zpěvák a multiinstrumentalista Sting představil na 2LP Duets, které vyšlo 19. března u A&M Records, to nejlepší ze svých spoluprací s dalšími osobnostmi, když sedmnáct skladeb shodou okolností odpovídá počtu cen Grammy, jež zatím bývalý frontman The Police získal. Vedle skvělých zpěvaček, jakými jsou Mary J. Blige, Melody Gardot nebo Annie Lennox, ve výběru najdeme i muzikantská esa Erika Claptona a Herbieho Hancocka. Mladší nahrávky připomene titulní skladba 44/876 z alba, které natočil společně se stálicí jamajského reggae Shaggym, i zbrusu nová píseň September, v níž se společně se Stingem postavil italský „modrooký soulman“ Zucchero. Perličku představuje duet L’amour c’est comme un jour s Charlesem Aznavourem, který tuhle trvalku nahrál poprvé v roce 1962, aby ji s anglickým textem Tomorrow Is My Turn pomohla ještě více proslavit neméně legendární Nina Simone.


Čtyři měsíci poté, co se Tata Bojs připomněli novinkou Jedna nula na CD i digitálně, vydal 26. března Supraphon jejich desáté řadové album ještě na LP. Skupina z pražské Hanspaulky nikdy nepřešlapuje na místě a tak po živáku se Symfonickým orchestrem Čs. rozhlasu ze sálu Fora Karlín došlo na studiovou spolupráci, k níž přizvala také saxofonistu Marcela Bártu z jazzového Vertiga i ansámbl s Core orchestra, jehož party aranžoval bývalý člen Tata Bojs Marek Doubrava. Skladbě Tajemství navíc svou brilantní francouzštinou okořenila coby speciální host Emma Smetana. Kolekci jedenácti skladeb, která vznikla opět v producentském tandemu Milan Cais a Dušan Neuwerth, už dostaly do širšího povědomí singly Zvony a Kraftwerk in Saint Tropez, úhrnem chytrý pop s notnou dávkou vtipu a ironie, jemuž nechybí ani hitový potenciál.



Březnové tipy z TIDAL Masters


Američanka Hilary Hahn, jež má doma sbírku tří Grammy a patří mezi vyhledávané houslistky střední generace, si jméno pro albový recitál Paris, který vyšel 5. března na labelu Deutsche Grammophon, vybrala podle místa, kde nahrávky vznikly. V metropoli na Seině totiž působí Orchestre Philharmonique de Radio France, jenž řídil jedenačtyřicetiletý finský dirigent i jeho hudební ředitel Mikko Franck. Dramaturgie alba zabírá od hudebního romantismu až do naší doby, protože zastoupení zde mají jak pařížský rodák Ernest Chausson (Poeme for Violin and Orchestra) a ruský skladatel Sergej Prokofjev (Violin Concerto No. 1 in D Major), tak finský současník Einojuhani Rautavaara (1928-2016), který dvě skladby (Deux Sérénades) napsal pro Hilary Hahn. Obě se zde objevují ve světové premiéře a samozřejmě i skvělé interpretaci.


Novým albem Collections From The Whiteout rozšířil 19. března svou diskografii na značce Island třiatřicetiletý písničkář Ben Howard, který na sebe dva roky po debutu Every Kingdom (2011) upozornil dvěma BRIT Awards, určenými pro sólistu i výjimečný talent. Čtrnáct skladeb (LP je rozšířená o dva vinylové bonusy Rumble Strip a London Portrait) nezapře, že Howard se učil z nahrávek Simona & Garfunkela nebo Joni Mitchell. Nejde však o žádný plagiát, na to je příliš svébytný, navíc svůj křehký folk rock obohacuje možnostmi studiové elektroniky. Na albu, které Howard koprodukoval s Američanem Aaronem Dessnerem z indierockových The National, se podílí přes deset hostů, mj. britský jazzový bubeník Yussef Dayes i další Američané – klávesista Thomas Barlett, který jinak spolupracuje s písničkářkou St. Vincent, nebo multiinstrumentalista Rob Moose, střídající housle s violou.


Nová kompilace Assembly, která vyšla 26. března u Dark Horse Records, je retrospektivou britského kytaristy a zpěváka Joea Strummera. Jejích šestnáct nahrávek vzniklo po rozchodu punkrockové kapely The Clash, tedy přesněji torza, jenž z této legendy v roce 1986 zbylo. Výběr, žel, limituje Stummerova předčasná smrt koncem roku 2002, kdy zemřel doma pár měsíců po padesátinách v důsledku vrozené srdeční vady. Třináct skladeb, jež představují milníky sólové kariéry, doplňují tři čísla z éry The Clash: Rudie Can’t Fail a I Fought The Law byly pořízeny v listopadu 2001 na londýnském koncertě Strummerovy poslední kapely The Mescaleros, raritu představuje akustická verze Junco Partner, bluesového standardu Jamese Waynese, který The Clash nahráli na trojalbum Sandinista! (1980) jako reggae i dub.



Nač se těšit?


Po více než osmi letech od předchozího alba Sto roků na cestě (2012) rozšíří diskografii Michala Prokopa a Framus Five nové album Mohlo by to bejt nebe…, které 28. května vydá Supraphon na CD, 2LP a v různých digitálních formátech včetně WAV (48 kHz/24 bitů). Hudbu k většině ze třinácti skladeb už tradičně složil Michal Prokop, mezi autory z okruhu skupiny dále figuruje kytarista Luboš Andršt (So Long, Neříkej). V období mezi oběma zmíněnými alby se uzavřely životní dráhy dlouholetých spolupracovníků, klávesisty Petra Skoumala a básníka i textaře Pavla Šruta, které tak zastupuje starší píseň Last Minute Man. K poezii Jiřího Žáčka, od něhož si před mnoha lety vypůjčil Blues o spolykaných slovech (alias „Funebráky“) se Michal Prokop vrací ve zhudebněné básni Má vlast. Nemálo překvapí dvě diametrálně odlišné coververze, mladší písnička Hoří Notre-Dame z repertoáru Precedensu, kterou její autor Martin Němec pojal jako podobenství, a Svět naruby, klasika V+W s hudbou Jaroslava Ježka ze hry Balada z hadrů, uváděné v polovině 30. let Osvobozeným divadlem (tedy v letech 1935-1936 Spoutaným divadlem), jež dostává v současnosti další rozměr. Hudební základy pořídila skupina Framus Five v aktuálním osmičlenném obsazení, Michal Prokop podle všeho jen potvrzuje skvělou formu z posledních let.





Napsal

Pavel Víšek




Nejmladší přírůstky nahrávek ve vysokém rozlišení, které se na e-shopu supraphonline.cz objevily shodně až 26. března a bez výjimky jako WAV 192 kHz/24 bitů, budou tentokrát konvenovat hlavně rockerům, i když některá alba ze sedmdesátých a osmdesátých let zůstala částečně nakročená k popu. Bigbítu bylo v edičních plánech státních vydavatelství tou dobou hlavně zpočátku jako šafránu. Na jaře roku 1987, kdy poprvé vyšlo album Atlantida ’99, nebyl rockový zvuk u Václava Neckáře...

K provozování našeho webu www.avintegra.cz využíváme takzvané cookies. Cookies jsou soubory sloužící k přizpůsobení obsahu webu, k měření jeho funkčnosti a obecně k zajištění vaší maximální spokojenosti. Používáním tohoto webu souhlasíte se způsobem, jakým s cookies nakládáme. Více informací...